Někdy člověka popadá úzkost, zda-li ještě dnes jsou Češi schopni natočit klasickou pohádku s přirozenými dialogy v historických kostýmech, v krásné české krajině.
Konec minulého roku přinesl odpověď: „Jsou“.
Svěrákovy „Tři bratři“ vtipně skloubili tři známé české pohádky v jednu, aniž by unavovali. Kvůli obsazení Červené Karkulky sice Svěráka někdo obvinil z propagace pedofilie, ale to jistě jenom proto, že neznal Freudovu interpretaci příběhu.
Janákův „Korunní princ“ je dalším úspěšným počinem, který v kulisách krásné přírody zobrazuje boj dobra a zla. Aktuální je svým upozorněním na moderní epidemii zapomnětlivosti, kterou dnes známe jako Alzheimerovu chorobu.
Nvotovo „Johančino tajemství“, natočené v česko – slovenské koprodukci si v kráse a přirozenosti exteriérů nezadalo s předchozími pohádkami. V dramatickém ději upozornilo na nebezpečí hazardního hráčství, zadlužování a exekucí. V závěru jsme si mohli uvědomit, jaký potenciál v sobě skrývá síla ženskosti. Hlavní favoritkou všech rytířských disciplín se stala převlečená Johanka, která vyhrála nad přítomnými muži, aby jedněm pomohla a druhé pokořila. Jako by se v tom předznamenal trend nového tisíciletí, kdy se muži vedle schopných žen budou muset čím dál více smiřovat s rolí statistů.
Krásné, krásné jsou české pohádky, staré i ty nové. Jsem rád, že to nejsou pohádky ukřičené ani upatlané ( režisér Troška promine). Pochopil jsem, že ani Singhova americká „Sněhurka“, obsazená v hlavní roli Julií Robertsovou, se těm českým nemohla vyrovnat. Naštěstí.
