Syndrom Oblomova (03) ( „Tragédie ruské demokracie“)

středa 1. květen 2013 22:59

Ivo Tichý

Zatímco spikleneckými teoriemi se světový tisk jen hemží, fakt, že by za stavem  ruské demokracie mohl být  “syndrom Oblomova” si zatím málokdo připouští. A přesto málokterý masový jev má takové nedozírné důsledky pro charakter demokracie v Rusku.

         Je to na jedné straně Oblomov, neschopný jakéhokoliv rozhodnutí a na druhé straně jeho sluha Zachar, programově nevzdělaný, ale o to protřelejší. Zachar se umí pohybovat v systému a neusiluje o jeho změnu. Vždy na něj něco zbyde a nepotřebuje se mít lépe. Zachar nepotřebuje demokracii, má se dobře a nedokáže si představit, že by se mohl mít lépe jako svobodný člověk.

          Od dob Gogolova Revizora se v Rusku na charakteru demokracie příliš nezměnilo. Dnes samozřejmě i tam mají internet a systém politických stran, ale navzdory tomu šanci vládnout má  jen jedna jediná. Opozice se tak sice jmenuje, ale je natolik slabá a nejednotná, že nemá šanci přinášet alternativu k současnému vládnutí. Ne, že by v Rusku chyběli odvážní jednotlivci s vizí, ale nemají za sebou masovou a mediální podporu.

          Stojí za tím neschopnost, nevůle, nevíra velké skupiny lidí něco dělat. Na jedné straně intelektuálně nerozhodní  Oblomovové, následováni  masou přisluhovačů, podobných Zacharovi. To je  obraz dnešní vládní strany Jednotné Rusko, které nemá rovnocenného politického protivníka a jak to  vypadá, dlouho mít nebude. V červenci roku 2012 totiž přijali ruští poslanci zákon, podle kterého se každá nezisková organizace, která přijme zahraniční finanční pomoc, musí zaregistrovat jako “zahraniční agenti” a tuto nálepku používat při každém svém prohlášení. Proti přijetí zákona měli odvahu hlasovat jen tři poslanci. Přijatým zákonem si tak zvolení poslanci  pojistili, aby se náhodou Rusové té demokracii někde nenaučili a příště nevolili někoho jiného.

          Rusko tak navazuje na tradici carského Ruska. Pozice ruského prezidenta se ponejvíce podobá ruskému carovi, jak charakterem pravomocí, tak způsobem pseudodemokratické volby (Putin – Medvěděv – Putin). Pro celý systém společnosti je pak typická vysoká závislost soudní a výkonné moci na vůli politické nomenklatury. Výsledkem je masivní  korupce a nedodržování práva. Anna Politkovská, Sergej Magnitskij, Michail Chodorkovskij a Alexej Navalnyj by mohli vyprávět (dva z nich již vlastně ne). V zemi Oblomova a Zachara však nemají šanci. Oblomov se Zacharem by sice  v demokracii přežili, ale sami o sobě by ji nikdy nevybudovali. Takovou je a žel, dlouho ještě zůstane, krásná země, jménem Rusko.

 

 

 

Úryvek z knihy: Ivan Alexandrovi Gončarov: „Oblomov“.

 

            Zacharovi bylo přes padesát.  Nebyl to už přímý potomek oněch ruských Kálefů, rytířských služebníků bez bázně a hany, kteří byli pánům oddáni až do sebeobětování, vynikali všemi ctnostmi a neměli žádné nectnosti.

            Tento rytíř měl jak bázeň, tak hanu. Náležel dvěma obdobím a obě mu vtiskla svou pečeť. Z jednoho zdědil bezmeznou oddanost celému rodu Oblomovových a z druhého, pozdějšího, převzal zjemnělé a zkažené mravy.

            Byl sice pánovi vášnivě oddán, ale skoro denně mu něco nalhal. Sluha ze starých časů bráníval pánovi, aby nebyl marnotratný a nestřídmý. Zachar se však sám rád s přáteli napil na pánův účet, někdejší sluha byl cudný jako eunuch, kdežto tento pořád navštěvoval nějakou podezřelou kmotru. Kdysi chránil sluha pánovy peníze bezpečněji než každá truhla, ale Zachar se snaží při každém výdaji pánovi nějaký desetník připočítat, a zůstane-li ležet na stole měděný peníz nebo pětikopejka, určitě si ji přivlastní.  Právě tak, když Ilja Iljič zapomene říci Zacharovi o drobné, které dostal při nákupu zpátky, nikdy už se s nimi neshledá.

            Větší částky nekradl snad proto, že své potřeby měřil na půlruble a desetníky nebo že se bál, aby nebyl přistižen, ale rozhodně ne z přílišné poctivosti.

            ….

            Kromě toho Zachar také rád pomlouvá. V kuchyni, v krámku, při schůzkách u vrat si stěžuje každý den, že má bídný život, že o tak špatném pánovi jakživ neslyšel, je prý vrtošivý, je skoupý, je zlostný, nic mu není po chuti, slovem, je prý lépe umřít než být u něho.

            Zachar tak nemluvil ze zlomyslnosti, nebo aby pánovi uškodil, ale jen tak ze zvyku, který zdědil po dědovi a otci – při každé vhodné příležitosti na pána nadávat.

 

Vít Šlechta

ErichRossija umirajet17:165.5.2013 17:16:09
V.ČechTo jsou zase kecy18:242.5.2013 18:24:58
Jindřich BílekTaké souhlaws a karma08:322.5.2013 8:32:28
Vojtech HarokSouhlas a karma23:471.5.2013 23:47:00

Počet příspěvků: 5, poslední 5.5.2013 17:16:09 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Vít Šlechta

Vít Šlechta

Komentáře k současnému politickému a společenskému dění v ČR.

MUDr. Vít Šlechta, nar. V r. 1963 v Pardubicích. Praktický a protialkoholní lékař, promoval v r. 1988 na LF UP v Olomouci. Dlouholetý komunální politik a aktivista v občanských sdruženích, člen ODS. Usiluje o rehabilitaci politické angažovanosti jako občanské ctnosti. V podzimních volbách 2012 kandidoval do krajského zastupitelstva Libereckého kraje a v podzimních volbách 2013 kandidoval za ODS do parlamentu ČR

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy