Andrej Babiš se dopustil chyby, před kterou varoval již Sokrates. Domnívá se, že když zvládl roli podnikatele, tak automaticky zvládne i roli politika. Hned jeho první výzva ANO 2011 jej však usvědčuje z naivity a politického romantismu.

Vyzývá občany, aby „předložili svoje představy, jak by měla naše veřejná správa a ekonomika fungovat.“ Z tohoto požadavku vyplývá, jako by to byl on, kdo u nás zakládá demokracii. Cožpak se již 21 let o totéž nesnaží všechny fungující politické strany? Dále chce, aby „spoluobčané navrhli důvěryhodné a uznávané osobnosti hospodářského a společenského života, které by měly tento projekt realizovat.“ V závěru zdůrazňuje: „Budeme prosazovat to, aby v budoucnu o zákonodárcích více rozhodovali občané a ne šéfové stran, kteří sestavují volební kandidátky“.

Svatá prostoto! Pan Babiš chce založit politické hnutí, ale z jeho deklarace vyplývá, že patrně neseděl nikdy na žádné stranické schůzi, kromě té komunistické. Cožpak politické strany nedělají dnes a denně to samé, že se snaží přetáhnout významné osobnosti k podpoře svého programu? Andrej Babiš by se možná divil, ale dostat se do vedení jakékoliv strany je daleko těžší, než vybudovat podnikatelské impérium. Majitel podniku si své podřízené může vybírat a všichni jej musejí poslouchat. Předseda strany si však spolupracovníky nevybírá a navíc musí neustále odolávat tlakům vnitrostranickým, lobistickým i veřejným.

Historické reminiscence pana Babiše jsou rovněž jednostranné. Glorifikuje první republiku, kdy jsme patřili mezi nejvyspělejší průmyslové země světa a nevidí, že prezident Masaryk se nesnášel s předsedou vlády Kramářem, že veřejné zakázky byly i tenkrát prolezlé korupcí a že politické strany byly nuceny uzavírat účelové koaliční slepence.

Už první ohlasy z řad důvěryhodných a uznávaných osobností, konkrétně od Jiřiny Šiklové a Hany Marvanové, dokazují, že Andrej Babiš to se sháněním politické podpory nebude mít jednoduché.

Navzdory výše řečenému však možná nakonec odvede dobrou práci: Možná se mu podaří přilákat extrémní a jednodušší voliče a pokud překročí pětiprocentní hranici, tak v parlamentu může hrát roli dnešních Věcí veřejných. Roli malého vyděrače velkých stran, se kterým se však nakonec bude možno dohodnout. Jím deklarované ideály se tak nakonec opět budou přepočítávat na poslanecké mandáty a lobistické zájmy určité podnikatelské skupiny po jedno volební období budou vyobchodovány a obhájeny.