Světlo poprvé spatřila v malé vesničce Mezisvětí v roce 1915. Vyrůstala zde jako jedináček mezi devíti sourozenci její tety Trojanové. Na tuto dobu měla nejkrásnější vzpomínky. Její matka Emílie Janečková později pracovala jako služka u různých sedláků. Právě kvůli své dceři, která byla temperamentní, se se sedláky často pohádala a musela jít sloužit o vesnici dál.
Základní školu začala babička navštěvovat v Barkově, další třídy absolvovala v Jeníkovicích, Jezbořicích, Morašicích a Čepí. Babička si dodnes vzpomíná na svého učitele Voříška z Jeníkovic, který jí hnětl zmrzlé nohy, když v zimě přišla bosá do školy a který její mamince domlouval : „Nenechte jí sloužit u sedláka a dejte ji studovat!“ V Jeníkovicích v tu dobu prababička sloužila u starosty Nováka, který měl tři děti, z nichž nejmladší chodil s babičkou do školy a zrovna propadl. Ženské na statku si pak stěžovaly : „ Naše děti budou dřít na poli a chudáci budou studovat !“ Na rodinu Novákových babička ráda vzpomínala. Hrála si často s jejich dětmi a když byly nemocné – obsluhovala je. Zajímavé bylo, že nikdy neonemocněla, i když po nich dojídala jídlo, na které ony neměly chuť.
Jeden zážitek, který mě vždy fascinoval svojí pointou, se nám babička neostýchala vyprávět: Jednou, když jako dítě pomáhala pracovat na poli, přišly za ní děti ze statku a přinesly jí hrnec se slovy: „Milostpaní se nechá poroučet a tady posílá oběd.“ Když babička pokličku odkryla, bylo tam – hovno. Pro mě bylo rozhodující, jak tento zážitek babička zpracovala: Samozřejmě, její vrstevníci ve své dětské krutosti odkryli její společenský status, kterým byla chudoba a bezbrannost. Babička na to reagovala po svém – nezávislou hrdostí, celoživotní laskavostí a touhou po vzdělání.
Babička absolvovala tři roky měšťanky v Cholticích, což na tehdejší dobu byl velký úspěch, neboť ze čtvrté měšťanky již lidé mohli pracovat v kanceláři. V Cholticích byl řídící Valášek- dobrý muzikant, který v babičce brzy zjistil talent a často jí nechával zpívat sólo. Po měšťance se v Heřmanově Městci vyučila šičkou. V Heřmanově Městci tenkrát byla největší židovská obec z celého okolí, takže babička se často stýkala s místními židovskými obchodníky. Tito všichni pak šli za protektorátu do koncentráku. Babička si vzpomíná za války z Pardubic, že jedním z vlaků projížděl vyzáblý, hubený člověk, který z vagónu křičel : „Já jsem Šulc z Heřmanova Městce“. Babička rodinu Šulcovu znala osobně.
Babička jako krásná dívka měla mnoho nabídek ke sňatku, měli o ni zájem i majetní sedláci, ale ona se nechtěla uvázat na statku v zemědělství – mířila raději do města. Vzpomíná si, že když jí bylo 21 let, bydlely s maminkou v podnájmu v Bezděkově. Když šla jednou v neděli na taneční zábavu, tak se před domem jejich bytná – selka - před ní postavila a povídá jí : „Hezká bys byla, přes tebe není, ach škoda, přeškoda, těch peněz není.“ Babička však říká, že to bylo štěstí, neboť jí moc nevonělo, kdyby musela dělat s krávama a kozama. Později se proto usadila se v Pardubicích, kde šila v salónu paní Šímové.
Se svým manželem Josefem Mlatečkem se poprvé viděli na Babském bálu v Dělnickém domě v Pardubicích v Hronovické ulici v únoru r. 1937. Rok poté se na témže bálu setkali a děda ji tenkrát již doprovodil až domů do Pernštýnské ulice, kde babička bydlela u své šéfové. Babička si dodnes vzpomíná, jak ji paní Šímová vyčinila za to, jak dlouho stáli dole ve dveřích, neboť se bála, že babička nastydne. Domluvili si další schůzku a v týdnu se pak za ní stavila jeho maminka se vzkazem od něho, ale babička pochopila, že jí budoucí tchyně chtěla vidět. Za půl roku po tomto bližším seznámení se konala svatba. V roce 1939 se jim narodila dcera Hana a po válce, v roce 1946 syn Josef.
Druhou světovou válku rodina Mlatečkova prožila v Pardubicích. Zpočátku bydleli v nájmu u Nováků ve Studánce. Při jednom z náletů spojeneckých bombardérů museli v noci rychle opustit dům a když se vrátili, byl dům rozbořen. Bomba tenkrát spadla do studny, způsobila velké škody a zranila domácí, paní Novákovou. Poté byl Mlatečkom přidělen byt na Palackého třídě v Pardubicích blízko synagógy. Babička Mlatečková si dodnes vzpomíná na jednoho židovského chlapečka ze sousedství , který se chlubil : „Já jsem dostal nový batůžek, my jedeme do Terezína.“
I když babička pocházela z nejchudších poměrů, nikdy se nenechala zlákat levicovou ideologií. Byla silně, ale neokázale věřící. Svoji hospodárnost odůvodňovala zážitkem z mládí: „Když šly jednou se spolužačkou vybírat dobrovolné dary na Československý červený kříž, přišly i do statku, kde právě sedlák vyčiňoval služce, že zahodila zápalku. Myslely si, že u něj žádat o příspěvek bude zbytečně, když je takový držgrešle. Navzdory tomu to však zkusily a pak se divily, když jim dal dvacet korun – na tehdejší dobu velké peníze. Ptaly se jej, jak je to možné a on jim odpověděl, že když je potřeba podpořit dobrou věc, nesmí se šetřit, ale když se hospodaří, nesmí se utrácet.
Do svých devadesáti let babička aktivně pracovala a když jsem se jí ptal, jak se cítí, s úsměvem odpovídala: „Nejhorší to je do sedmdesáti, pak už to jde!“ Přežila svého manžela, pohřbila svého syna – varhaníka. Na osud si však nestěžovala. Vždy měla vedle sebe někoho, o nějž se mohla starat – děti, vnoučata, pravnoučata nebo i cizí lidi.
Moje babička, Emilie Mlatečková, zemřela v Pardubicích, dne 12.8.2011 ve věku 96 let. Za života mi povídala : „Prosím tě, po smrti toho o mně moc nepovídej !“
„Snad jsem toho, babi, moc neřek.“
